Prý sněhové vločky nebo generace deprese. Ale divíte se jim? Já tedy ne!
Představte si, že byste jako oni stáli dnes na startu svého dospěláckého života. Jak silný protivítr vám bude foukat při té cestě? A co my jim tady v té zemi komunisty poničené mravně i ekonomicky, zadlužené až běda, v tom skanzenu ze století páry zanecháváme? Mám dva dospívající kluky a stále častěji jim říkám, junioři, jestli to bude jen trochu možné, zmizte odsud.
Aktuální stávka zaměstnanců soudů je klasickou ukázkou. Ve státní správě dostane přidáno i ten, kdo si i jen nesouhlasně kýchne. Protože na to mají přece nárok? Mít se dobře jako ostatní. To nevadí, že ta práce zkrátka vyšší hodnotu nemá, no ne? Uvidíte, že jestli to včas nezabrzdíme patami, tak tady budeme jednou mít Listinu lidských práv, svobod a nároků. Prostě jim přidáme, i když to zvýší státní dluh. A je fuk, jestli je tam Babiš nebo Fiala. Přitom, právě tyto pozice jsou už dnes snadno nahraditelné digitalizací. Nahrát mluvené slovo a přepsat do textového souboru, což jen zkontroluje editor, na to jsou jednoduché aplikace. Jenomže, digitalizace je jen líbivé heslo na volební billboardy.
Stát funguje od vlád Sobotky a Babiše jako taková hladová zeď, kdy Karel IV. nechal nezaměstnatelné lidi stavět prakticky zbytečnou zeď jen proto, aby měli práci. Například, na Úřadu práce pracovalo za Topolánka a Nečase nějakých jedenáct tisíc lidí. Dnes jich je tam přes třicet tisíc. K tomu je dnes průměrná mzda ve státní správě vyšší než v soukromé sféře. Jinými slovy, jak říká Radomil Bábek z Podnikatelských odborů, ten, kdo je živen, bere víc než ten, kdo živí. Argumentuje se vyšším vzděláním. Ale upřímně, na obracení lejster nepotřebujete vysokoškoláka s platem padesát tisíc. Zvlášť, když je to činnost, kterou opět může nahradit umělá inteligence. Nebo může stát programově místa ve státní správě obsazovat lidmi s postižením, invalidními důchodci, lidmi před důchodem, kteří naráží na běžném pracovním trhu na tzv. ageismus.
Další věcí, nad kterou musí mladí kroutit hlavou, je přístup lidí ke státu, k němuž je naučil minulý režim. Když je nějaký sebemenší problém, obrátí se na stát s nataženou rukou. Odpovědnost za svůj vlastní život nula. Vzpomeňme na kauzu Bohemia Energy. Někdo vám jak Svědek Jehovův vrazí nohu do dveří, vy ho pustíte dál, a aniž ani on ani vy nerozumíte spotovému trhu s elektřinou, podepíšete s ním smlouvu. Když pak firma krachne, začnou "poškození" brečet a žádat od státu pomoc. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale to je jak s malými haranty!
O tom, že v rámci Listiny lidských práv, svobod a nároků musíme mít přetopené byty a když nám někdo doporučí svetr, tak je z něj nepřítel státu číslo jedna, o tom ani nemluvě. Osobně Markétu Pekarovou Adamovou taky extra nemusím, ale nad tím svetrovým shitstormem jsem kroutil hlavou. Věřte, nevěřte, mladí lidé dost úkorně prožívají i enviromentální tíseň. Protože jednoduše mají ze zhoršování klimatických podmínek obavu. To poznáte nejlépe na reklamách světových firem, které jsou natáčeny zcela jistě na základě průzkumů.
Nebo ty výkřiky nacionalistů a extrémistů, že máme vystoupit z EU a NATO! Dokonce to chce i jeden Svobodný, mladý člověk, představte si. To by znamenalo pro tuhle mladou generaci zejména velmi náročně a bez stipendia se dostávat na vysoké školy v Evropě nebo získávat práci v zahraničí s vízem. A nadto, vůbec bych se nedivil, že by ti zdejší izolacionisté při vystoupení z unie postavili na hranicích zase plot z ostnatého drátu. Protože chráníme "naše lidi" před migranty.
Takže, když se cokoliv semele, tak se obracíme na stát. Jehož základním smyslem ale není pomáhat všem lidem, aby se měli dobře. Ten má hlavně zajišťovat bezpečnost, právo, základní zdravotní péči a vzdělávání, ochranu společných statků. Nezájem. Zvolíme si toho, kdo kvůli našemu většímu blahobytu, na který máme přece nárok, víc okrade naše děti a jejich děti. Že budou vinou toho platit zatraceně vysoké daně a hrabat se z dluhů, že jim na založení rodiny a pořízení si hypotéky bude muset stačit tak třicet procent z výplaty, protože zbytek jim sežerou daně, cest la vie, také jsme to neměli lehké.
Ještě pořád se jim divíte?
Petr Vrabec, publicista